Tirana: Klenot v srdci Balkánu

Albánie nás přivítala syrovou krásou, chaosem i nečekanou vstřícností. Týden strávený v Tiraně ukázal tvář země, která se teprve nedávno otevřela světu – mezi betonovými relikty komunismu, živými ulicemi, horami na dosah ruky a chutěmi balkánské kuchyně.

Mezinárodní letiště v Tiraně je docela malé, takže jsme z letadla vystoupili rovnou na dráhu před jediným terminálem, odkud jsme si prohlíželi sluncem ozářenou vysokou hradbu hor pokrytou zelení. Na imigrační přepážku uvnitř jsme sice došli rychle, ale protože Albánie není členem EU ani Schengenu, každý si musel počkat na vyřízení celních formalit.

Realita mimo EU

Venku jsme vyhledali naše taxi. Mladý řidič měl kufr přeplněný různým haraburdím a naše věci se tam sotva vešly. A to jsme přiletěli nalehko, pouze s příručními zavazadly. Po cestě nám kromě tipů na zajímavá místa vyprávěl, že hrál profesionálně fotbal, ale po zranění se stal taxikářem. Už z okénka jsme nasávali atmosféru neznámého místa. Albánie působí na pohled syrově, méně uklizeně a na ulicích je živo.

V pronajatém bytě nás přivítal člen rodiny majitele a nabídl nám, abychom zaplatili za ubytování v místní měně (albánský lek), nebo v eurech. My ze všeho nejdřív potřebovali získat hotovost, a tak nás zavedl k bankomatu. V Evropě jsme už dávno odvykli komplikacím s platebními transakcemi, tady nás jedna konfrontovala hned na začátku. 

Ne všechny bankomaty mimo EU totiž akceptují platební karty cizích zemí. První nám peníze nevydal. Další už ano, ale účtoval si nemalý transakční poplatek, a k tomu si přihodil ještě extra poplatek za výběr. 

Stopy komunismu

Z komunistické minulosti zůstala v Tiraně spousta staveb. Příkladem je betonová Pyramida v centru metropole z roku 1988, která měla původně sloužit jako Hodžovo muzeum. Už za tři roky se ale nevědělo, co s ní. Je vysoká 21 metrů a celá stavba je opravdu mohutná. Během války v Kosovu byla přeměněna na centrálu NATO a později se pro ni marně hledalo využití, proto se měla zbourat. 

Nakonec ji přestavěli, strmé hladké stěny doplnili o schody, na vrchol umístili vyhlídkovou plošinu a od roku 2023 slouží jako inovační centrum. Stala se místem setkávání a v okolí je v provozu několik kaváren. 

Opevnění a sněžení nad Tiranou 

Na delší vzdálenosti jsme se přesouvali městskými autobusy. Za necelou půlhodinu jsme dojeli na okraj města. Kousek od zastávky se nachází vchod do BUNK’ART 1, jednoho z větších protiatomových krytů z éry komunistické izolace, v současnosti přeměněného na muzeum. Pět podzemních pater je věnováno historii komunismu v Albánii a životu místních během režimu. Po jeho pádu se na albánském území postupně odhalilo neuvěřitelných několik stovek tisíc menších i větších opevnění. 

Na kopci nad bunkrem stojí pokladna lanovky na horu Dajti. Dráha Dajti Ekspres je přes čtyři kilometry dlouhá a za patnáct minut cestující vyveze do nadmořské výšky 1 613 metrů. Bohužel nás nahoře zastihlo špatné počasí, ochladilo se skoro k nule, a dokonce začalo sněžit. Jindy bychom se vydali na trek dál do hor, ten den jsme se ale museli spokojit pouze s výhledy z okna restaurace. Tiranu jsme odtamtud měli jako na dlani a ve vzdálenosti asi třiceti kilometrů se leskla modrostříbrná mořská hladina. 

Zasklená lodžie deštivých dnů 

Počasí nám moc nepřálo, a tak jsme se místo přesunu k pobřeží rozhodli zůstat ve městě. Museli jsme se však přestěhovat, a to do výškové budovy v centru města. Kvůli vysokým stropům jsme se v osmém patře ocitli rázem mnohem výš, než jak jsme z Česka zvyklí. Součástí nového bytu byla i zasklená lodžie, kde jsme v deštivých dnech strávili dost času. 

Jednak se před námi rozprostřel překrásný výhled na hory a západy slunce, a také nám nečekanou zábavu poskytla křižovatka bez semaforů přímo pod námi. Každý den po třetí hodině se na ní začala štosovat auta, která si nedokázala v neorganizovaném chumlu prorazit cestu. Až když se pohyb aut kompletně zastavil a troubení neustávalo, dorazila několikačlenná policejní hlídka, která s megafony v ruce začala dopravu řídit.

Chutě Balkánu 

Na Balkáně by byl hřích nevyzkoušet více místních pokrmů. Albánská kuchyně je hodně ovlivněná východem, protože země nedobrovolně zůstala po celá staletí součástí Otomanské říše. Pochutnávali jsme si na mixu pečených mas se zeleninou a taratoru, balkánské variaci řeckých tzatziki. V Albánii se jí na suchý způsob, jogurtový základ je hustý, neteče a přidává se do něj místo olivového oleje rostlinný. 

Jako další přílohu jsme vyzkoušeli pite, pečenou kulatou placku natřenou česnekem. Výtečnou hostinu jsme zapíjeli dhallë, jogurtovým nápojem, který se ředí vodou a míchá se solí. Zní to obyčejně, ale složení slaného jogurtového nápoje pomáhá strávit masitou stravu, chutě se přesně doplňují a v horkých letních dnech i příjemně osvěží, protože se podává studený.

Text a foto: Tereza Košnarová 

IG: tera_vintera_cesty