Oskar Hes: StarDance byla jako jízda na horské dráze

Je fotogenický, má charisma i mimořádný talent. I proto patří mezi nejobsazovanější tváře mladé herecké generace. Může se zdát, že má jen štěstí na výrazné role a silné charaktery, ale za jeho úspěchem stojí pracovitost, chuť neustále se zlepšovat a pilovat herecký i taneční um k dokonalosti. Jak je na tom se zpěvem a jaké bylo jeho dětství?

Máme září, děti se vrací do školních lavic. Jak na tohle období vzpomínáte vy?

Asi záleží na tom, v jakém věku jsem se zrovna nacházel. Prázdniny mi vždycky připadaly krátké, klidně bych býval ještě měsíc navíc snesl. Na druhou stranu jsem se těšil na spolužáky a na některé učitele, co nového nás naučí. Byl jsem zvědavý na nové vjemy a informace. Je ale pravda, že ta zvědavost mi vydržela tak měsíc, dva. Pak už jsem si říkal, že bych potřeboval zase prázdniny.

Jaké jste byl dítě?

Řekl bych, že společenské. Zrovna jsem se nedávno koukal na starý záznam jednoho televizního pořadu, kam nás vzal tatínek a kde nám s bráchou mohlo být tak šest let. Pamatuju si, že jsem tam stál před bráchou a on si s něčím hrál za mnou, kamera ho nezajímala. Já jsem chtěl být naopak vepředu a komentoval jsem dění dospělých nahlas. Hrozně rád jsem se taky převlékal do různých kostýmů, dělal v nich show. Vždycky mě bavilo být ve společnosti starších, porozumět, o čem si povídají.

O vaší generaci se mluví jako o „snowflakes“ – sněhových vločkách. Prý jste křehcí, přecitlivělí a zároveň si tvrdě jdete za svým a víte, co od života chcete. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Myslím si, že tato charakteristika je aplikovatelná spíš na jednotlivce než na celou generaci. My jsme ještě nevyrostli s telefonem v ruce, první mobil jsme dostali někdy kolem třináctého roku, a asi o dva roky později přišly sociální sítě. Ale určitě moje ambice vždycky byly a jsou velké, možná až nedosažitelné.

Jako dítě tanečníků jste se pohyboval v uměleckých kruzích už odmala. Ovlivnilo vás to nějak?

Stoprocentně. S bráchou jsme běžně chodili na taneční zkoušky tatínka i maminky, která byla baletka a často nás brávala do divadla. Už jako dítě jsem tu a tam hrál a brácha vlastně taky, takže my jsme se k tomu dostali opravdu velmi brzo. Byli jsme na prostředí divadla a později filmu zvyklí, a mě to strašně bavilo.

Na konzervatoři a později i na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka jste studoval muzikál. Tomuto žánru se ale moc nevěnujete a zaměřil jste se místo toho na film a divadlo. Proč?

Muzikál jsem šel studovat vlastně z důvodu, že mě nevzali na hudebně dramatický obor. Na talentových zkouškách mě ředitel vedení podpořil a přijali mě.

Takže kvůli tomu jste se dal na filmařinu?

To byl jeden z důvodů. Pak mi taky přišlo, že pokud člověk nemá stoprocentní pěvecké kvality, tak by to neměl dělat. A já nejsem pěvecky dostatečně vybavený na to, abych zpíval muzikálové árie.

„Jsem ochotný obětovat roli opravdu hodně, protože mám pocit, že si to ta daná látka zaslouží. Ať už jde o herecké přípravy, nebo samotné hraní v exteriérech. Samozřejmě že je někdy nepříjemné stát venku šestnáct hodin jen v košili, když je listopad. Riskujete i nachlazení a tak podobně, ale u nás fungovalo heslo, že to s Honzou dáme.“

V herectví ale excelujete, už v pětadvaceti letech jste byl nominován na Českého lva za hlavní hereckou roli ve filmu Bratři. Vnímáte, že postava Josefa Mašína byla tou převratnou rolí, která vás vystřelila na hvězdné nebe?

Řekl bych, že ta role byla asi nejvýraznější, co se filmového plátna týče. A že vzbudila ohlasy i u diváků, což je dané taky tématem. Pokaždé, když se o Bratrech bavíme s mým kamarádem a hereckým kolegou Honzou Nedbalem, tak o tom mluvíme jako o filmu našeho mládí. Strávili jsme na něm několik let, bylo to hodně intenzivní.

Proč natáčení příběhu o bratrech Mašínech trvalo tak dlouho?

Od prvního castingu až k premiéře uběhlo pět let. Bylo to jednak z finančních důvodů, a také ho zastavil na dva roky covid. Pokaždé jsme byli strašně zklamaní, že se odsunulo třeba o rok. Myslím si, že na tohle natáčení nikdy nezapomeneme.

S Janem Nedbalem jste si bratry zahráli nejen jako Mašínové, ale později i jako Hasilové v seriálu Král Šumavy. Myslíte si, že vám pomohlo přátelství mimo kamery v tom, že chemie mezi vámi na obrazovce dobře fungovala a byla uvěřitelná?

Logicky ano. My jsme s Honzou během natáčení spolu i bydleli, takže jsme si k sobě dovolili neuvěřitelné věci a skvěle jsme na sebe slyšeli, na náš humor, který probíhal i mimo klapky, a hodně nám potom pomáhal i v hraní.

Natáčení Mašínů i Krále Šumavy prý byla místy až extrémní. Režiséři vás nešetřili, museli jste několik hodin běhat po lese nebo se brodit ledovou vodou. Neměl jste někdy pocit, že už je toho trochu moc?

Asi bych takové natáčení nemusel opakovat každý rok. Jsem ale ochotný obětovat roli opravdu hodně, protože mám pocit, že si to ta daná látka zaslouží. Ať už jde o herecké přípravy, nebo samotné hraní v exteriérech. Samozřejmě že je někdy nepříjemné stát venku šestnáct hodin jen v košili, když je listopad. Riskujete i nachlazení a tak podobně, ale u nás fungovalo heslo, že to s Honzou dáme, protože Mašínové to taky museli dát.

Jak se vám točily erotické scény? Myslíte si, že nahota a předstírání sexu je horší pro herečky než pro herce?

To si nemyslím. Podle mě neexistuje herec, kterému by byly tyhle scény příjemné, který by si to užíval. Já to vnímám jako součást příběhů, a pokud tam nahota má svoje místo, tak je to úplně v pořádku. Pravdou ale je, že milostné scény nemám v lásce.

Vaše nejvýznamnější role jsou z období druhé světové války. I letos na jaře jste natáčel film Vyhnání Gerty Schnirch z období odsunů brněnských Němců. Čím si vysvětlujete, že vás režiséři obsazují do poválečné atmosféry?

Na to se mě lidi hodně ptají. Já nevím, asi mi sluší to dobové oblečení? Někdo říká, že mám takové rysy prvorepublikového mladíka, možná elegána, kterému sluší uniforma. Ale spíš je to tím, že režiséři obsazují do filmů znovu ty herce, které už v podobných snímcích viděli. Vědí, že ta daná doba jim sluší, že se to zkratka osvědčilo.

Díky natáčení filmů s historickou tematikou jste měl možnost potkat se osobně s Josefem Mašínem. Jaké bylo stát mu tváří v tvář?

Určitě velmi výjimečné, protože Josef Mašín je opravdu žijící legenda. To, co jako člověk zvládnul, je opravdu nevídané. Strávili jsme s ním celý den a bylo to skvělé. Mohl jsem z něj načerpat spoustu věcí, naposlouchat si ho, nakoukat ho.

Na podzim vás čeká StarDance Tour 2025 v šesti městech. Vy jste tuhle soutěž loni vyhrál na plné čáře. Jak na to po půl roce vzpomínáte?

Byla to šílená jízda ve všech směrech. Přirovnal bych to asi k jízdě na pěti horských drahách najednou, kdy vám ruce i nohy jedou jiným směrem a vy to musíte korigovat. Pořád měníte směr, jedete nahoru dolů a už nemáte vůbec sílu.

Na titulce našeho časopisu, kam vás fotila v rámci charitativního kalendáře Proměny Lenka Hatašová, jste vyobrazen jako milovník koček. Má to nějaký přesah?

My máme doma s přítelkyní kočičku z útulku, a když už bychom si měli brát druhou, což nejspíš budeme, tak bude taky z útulku. I s Honzou Nedbalem jsme měli kočku. Takže kočky mě poslední roky tak nějak doprovází a přijdou mi jako skvělá stvoření.

Text: Eva Fraňková
Foto: Lenka Hatašová, © Česká televize – Mikuláš Křepelka, Michaela Buchtová, David Raub a archiv Oskara Hese