Mistryně světa Klára Teichmannová: Co má společného kluzák a lokomotiva?

České dráhy jsou barvitým prostředím, které schraňuje řadu výjimečných lidských příběhů. Ale věděli jste, že mezi kolegy máme i mistryni světa? Vlakvedoucí Kláru Teichmannovou vedou koleje po zemi převážně na Kladensku, zato ve vzduchu se řídí vzdušnými proudy. A to natolik úspěšně, že má za sebou největší triumf, jakého lze v plachtění s bezmotorovým kluzákem dosáhnout.

Mistrovství světa trvá čtrnáct dní, jak složité je uspořádat si to v práci tak, abyste mohla jet?

Už s tím mám jisté zkušenosti – čtrnáctidenní byla i juniorská mistrovství, během studií to samozřejmě bylo snazší, s klasickou prací méně. Ale možná právě proto dělám nakonec na dráze, že se to tu s prací dá skloubit. Kdybych chodila někam do kanceláře od pondělí do pátku, tak by to bylo horší. Loňské léto byl extrém, potřebovala jsem měsíční volno v kuse. Nakonec jsem to řešila tak, že jsem na dva měsíce požádala vedení o zkrácení úvazku. A vyhověli mi, to bylo stěžejní.

Takže jste si vybírala zaměstnání podle toho, kde to půjde s létáním dohromady?

Přesně tak.

Bez motoru závisíte pouze na přírodě a hledáte si stoupavé proudy. Jako ptáci. Ve dvou kilometrech se točíte s dravci, to je nádherné. A slyšíte jen vítr, koukáte těsně pod mraky na zemi pod sebou… Aby člověk uletěl nějakou vzdálenost a dostal se zpět, musí číst počasí, znát předpověď…

A České dráhy byly první volbou?

Ano. Máme to v rodině, jsem z železničářské rodiny. Zkoušela jsem různé věci, mám grafickou školu, mohla bych pracovat a závody řešit home officem, ostatně řada závodníků to tak dělá a během ošklivého počasí na závodě prostě vytáhnou počítač a pracují. Jenže já zase nejsem počítačový a kancelářský typ, potřebuji být v pohybu, jinak by mi z toho snad hráblo.

Jednu dobu jsem tedy ještě prodávala auta, což mě bavilo, jsem technický typ, ale narazila jsem právě na limity práce od pondělí do pátku a ukončila jsem to ještě ve zkušební době. Navíc jsem přišla na to, že se ta práce netočí kolem aut, ale spíše obchodu, nutit někomu leasing, to nebylo nic pro mě.

Co vám doma na nápad jít na vlakvedoucí řekli?

Maminka jakožto vlakvedoucí byla nadšená. Ona dráhou žije, je to její druhý domov i rodina. A radost z toho měl i táta, který je strojvedoucí, nejvíc ho těšilo, že se budeme častěji potkávat.

Díky tomu jsem věděla, do čeho jdu. Když jsem ještě chodila do školy a bratr začínal na dráze jako posunovač, pak šel na strojvedoucího, tak se doma u večeře neřešilo nic jiného. Hrozně mě to rozčilovalo, říkala jsem si, jak je to hrozné a že na dráhu nikdy nepůjdu (smích). Ale vidíte to. A kdybych neměla létání, tak bych asi dávno jezdila jako strojvedoucí. To by mě bavilo. Třeba to někdy vyjde.

Překvapilo vás po nástupu ke dráze přece jen něco?

Třeba že budu zvládat brzké vstávání a že budu fungovat po pár hodinách spánku. No nejsem úplně ranní ptáče. Ale jde to. Člověk musí!

Měla jsem ambici přejít od větroňů postupně k motorovým letadlům.  Jenže jakmile jsem začala víc plachtit a dostala se k soutěžnímu létání, úplně mě to pohltilo.

Co vás tedy dovedlo k létání?

Asi to, že jsem v tom vyrůstala. Jsem dítě ze sídliště v Trutnově, a protože táta sportovně létal, trávili jsme s celou rodinou na letišti spoustu času. Ještě teda visela ve vzduchu auta, ostatně „auto“ bylo jedno z mých prvních slov a nejprve jsem se vyučila automechanikem. Ale letadla vyhrála, nikdo mě nenutil, přišlo to přirozeně.

Plachtění pro vás bylo od začátku hlavní leteckou disciplínou?

Měla jsem ambici přejít od větroňů postupně k motorovým letadlům.  Jenže jakmile jsem začala víc plachtit a dostala se k soutěžnímu létání, úplně mě to pohltilo. Bavilo mě to a řadu let jsem létala jen na větroních. Nakonec jsem si ale přece jen udělala i motorovou licenci, protože mým snem bylo létat se Zlínem 226. A letos jsme si s tátou ten sen splnili – jednoho jsme si pořídili. Je to historický stroj z roku 1958. Nádhera.

Co vás na plachtění nejvíce baví?

Svoboda. Bez motoru závisíte pouze na přírodě a hledáte si stoupavé proudy. Jako ptáci. Ve dvou kilometrech se točíte s dravci, to je nádherné. A slyšíte jen vítr, koukáte těsně pod mraky na zemi pod sebou… Aby člověk uletěl nějakou vzdálenost a dostal se zpět, musí číst počasí, znát předpověď…

A co když to nevyjde?

No, musí se přistát. Buď na jiném letišti, nebo přistát na louce, poli… Předpovědi občas nevychází, oblačnost umrtví stoupavé proudy a vy jen kloužete a musíte včas řešit plochu na přistání. Už třeba v půlkilometru si vyhlížím otevřenější terén, koukám na překážky a ve dvou stech metrech už musím zahajovat přistání.

A co když to vybrané pole vypadá svrchu dobře, ale zblízka zjistíte, že to ideální zdaleka není?

To se taky stane. Z louky je rázem obilí… Důležité je to ale vyřešit. Říká se, že přistání je dobré takové, když odejdete po svých. Letadlo se dá spravit vždycky. Mám za sebou spousty přistání na pole a ještě jsem nic nerozbila. Naštěstí.

Jít s letadlem na přistání je vlastně podobné jako řídit lokomotivu. Nemůžete vlítnout do stanice a tam teprve řešit, kde a jak zastavit. S letadlem je to stejné, když si to dobře nespočítám, letiště prostě přeletím. Jak říkáme, člověk si musí udělat rozpočet. Vlastně úplně stejně jako u vlaku.

Tenhle sport asi nebude pro horké hlavy, že…

Určitě. Musíte být v klidu a mít dopředu vymyšlené varianty, které vás mohou potkat. Jít s letadlem na přistání je vlastně podobné jako řídit lokomotivu. Nemůžete vlítnout do stanice a tam teprve řešit, kde a jak zastavit. S letadlem je to stejné, když si to dobře nespočítám, letiště prostě přeletím. Jak říkáme, člověk si musí udělat rozpočet. Vlastně úplně stejně jako u vlaku.

To jste během mistrovství měla asi dobrý rozpočet… Je to váš největší sportovní úspěch?

Jednoznačně! Sešel se zejména skvělý tým, domácí prostředí, ale taky jsme to nehrotili, chtěli jsme si to užít. Lítalo se ve třech třídách dle výkonnosti kluzáku. Já byla ve standardní třídě se dvěma dalšími Češkami, známe se velmi dobře, a ačkoli medaili berou jednotlivci, létáme jako tým. Blízko sebe. Hledáme stoupavé proudy společně a máme tak větší šanci na naší trase, kterou máme danou organizátory, něco najít. Jednotlivec na takových závodech ztrácí.

Co vám na to pak doma řekli?

No jsou hrdí a nadšení! Tatínek byl při vyhlášení naměkko, byl to vlastně i jeho sen, nejen můj. Maminka u toho bohužel nebyla, ale po telefonu byla také dojatá. A nakonec jsem si hymnu neposlechla jen jednou, ale hned čtyřikrát, protože jsme vyhráli i v ostatních třídách.

Nejvhodnější jsou dlouhé letní dny, kdy se dá odstartovat už kolem deváté ráno a letět třeba až do sedmi večer. V takových podmínkách se dá uletět i přes tisíc kilometrů.

Čím to je, že je české plachtění tak silné? Máme na to třeba příhodnější podmínky?

To ano. Ale zase je pro nás nevýhoda, když se létá někde u vysokých hor nebo u moře, to je opět něco jiného. Nebo Austrálie byla zajímavá, to bylo něco naprosto jiného. Ale jak jsme se s cizinkami bavili, tak z našich podmínek byly nadšené.

Jak daleko se dá doplachtit?

To záleží hlavně na počasí. Nejvhodnější jsou dlouhé letní dny, kdy se dá odstartovat už kolem deváté ráno a letět třeba až do sedmi večer. V takových podmínkách se dá uletět i přes tisíc kilometrů. U svahového nebo vlnového létání jsou možné i ještě větší výkony. V Andách například drží rekord kolem dvou tisíc kilometrů a piloti se tam dostávají do výšek, ve kterých běžně létají dopravní letadla. Ale to už je skutečný extrém.

Jak se s euforií z výhry šlo poprvé do práce?

Trochu to bolelo (smích). Ještě týden poté jsme měli závody u nás doma, byla jsem tam jako organizátor, to jsem si moc užívala. Skočit pak do práce, kde byly šichty vyskládané logicky natěsno, byla velká změna, ale stále s úsměvem na tváři. Byl to krásný čas.

ČD Železničář, listopad/2025