Mirai Navrátil: Láká mě představa být ten táta, který mu ukazuje svět

Miluje vlaky, létání i horské túry. Ve dvaceti projel stopem kus Evropy s kytarou na zádech a přivydělával si hraním v ulicích, dnes s kapelou Mirai vyprodává stadiony. A jeho největší plány? Má dva. Aby se vydařil největší koncert jeho kariéry, který na příští rok chystá v pražském Edenu. Hned potom by rád ve svém letounu obletěl celý svět. 

Jak sis užil letošní léto?
Bylo to první léto, které jsme prožili ve třech, i se synem. Zároveň jsem ale hodně cestoval po festivalech. Největší změna je v tom, že jsem se strašně rád vracel domů. Jonatán se narodil v květnu a takhle malé dítě se každý týden hrozně mění. Do toho připravujeme s kapelou koncert v Edenu, takže řešíme spoustu věcí dlouho dopředu. Vůbec jsem si nedovedl představit, do jak obrovského projektu se pouštíme. 

V čem bude ten koncert výjimečný?
Chceme se dostat co nejblíž k lidem, takže plánujeme speciální pódium, díky kterému budeme přímo v srdci stadionu. Nikdo tak od nás nebude dál než 60 metrů, a taky ušetříme prostor. Na stadion se pak vejde téměř 40 tisíc lidí. Je to velká výzva, vrchol kariéry a myslím, že nic takového už se nebude opakovat. Bude to úplně jiný typ mejdanu, než na jaký jsou fanoušci zvyklí, a jsme připraveni nechat na pódiu všechno! 

Tudíž o nějakém odpočinku asi nemůže být řeč. Nestihl jsi ani dovolenou?
Bohužel ne, dřív jsem dovolenkoval alespoň pár dní mezi koncerty, ale s miminkem to teď moc nejde. Ale já si vlastně nejvíc odpočinu během jízdy. Rád pilotuju letadlo, to je moje guilty pleasure. A poslední dobou jsem si oblíbil i jízdu na skládacím kole. Často jedu na letiště právě na kole, cestou si tak sním a mám pocit, že na chvíli vypnu. Když pak letím v oblacích, neřeším telefony ani zprávy, často tam není ani signál. To je pro mě vlastně největší relax. Stejně jako ve vlaku, tam si rád pospím.

Vzpomínáš si na nějakou dobrodružnou cestu?
Hned po maturitě jsem projížděl stopem Evropu s kytarou na zádech. Hrál jsem na ulicích, měl u sebe pár korun a zažil spoustu věcí, které by se sotva staly, kdybych měl plnou peněženku. Vlastně to byla možná úplně nejlepší dovolená tehdy. Chtěl bych to zažít znovu, ale už úplně nenasimulujete tu životní fázi po maturitě, kdy máte nejdelší prázdniny v životě před sebou a nemáte žádné závazky. 

Píšeš na cestách i texty ke svým hitům?
Určitě. Naposledy to byla část písničky Vzpomeneš si, co máme s Ewičkou Farnou. Měl jsem text už hotový asi ze tří čtvrtin, ale psal jsem na cestě letadlem na Mauricius dalších x verzí. Ono obecně ty delší lety v letadle dávají možnost se zamyslet a něco vytvářet. Cestování a poznávání nových míst mě inspiruje, během cest se mi v hlavě promítají různé emoce a ty pak přirozeně dostávám do textů.

Je nějaké místo, kam se rád vracíš? Ať už v Česku, nebo někde ve světě?
Mám rád Beskydy u nás doma, ale vlastně obecně hory. Často jezdíme i do Tater. Je tam klid, lepší vzduch, a když jsou vedra, je tam žitelněji. Ideálně vždycky s někým.

Jednou jsi absolvoval dokonce extrémní závod Beskydská sedmička. Jaké to bylo?
Ano, jednou, a už nikdy víc! Byl to skvělý zážitek, ale je to opravdu totální extrém. Mně to úplně odrovnalo kotníky, klouby, šlachy. Tři dny potom jsem byl na vozíku, nemohl jsem chodit. Jsou to vlastně tři maratony za sebou ve velkém převýšení a vy jdete, nespíte, máte hlad, musíte vydržet i přes bolest a únavu. Každopádně to doporučuju všem, člověk zjistí, co všechno dokáže a vydrží. 

Když jsi dlouho mimo domov, co ti nejvíc chybí?
Teď asi Jonatánek. Vždycky mi přišlo trochu legrační, když lidé pořád ukazovali fotky svých dětí. A teď to dělám taky. 

Těšíš se, až s ním budeš cestovat a ukazovat mu svět?
Hrozně. Třeba Japonsko. Těším se na to, že spolu pojedeme vlakem, poletíme letadlem, budeme objevovat nová místa. Láká mě představa být ten táta, který mu ukazuje svět a on se ptá: „Tati, jak se jezdí vlakem?“ To bude krásný.

Byl jsi u porodu a prý to byl pro tebe velmi silný zážitek...
To je pravda. Celé těhotenství Sáry probíhalo v pořádku, všechno nasvědčovalo bezproblémovému porodu, miminko bylo správně natočené. Jenže nastaly nečekané komplikace, doktoři pobíhali na sále a vy najednou cítíte strach, nevíte, co se děje. Nakonec to skončilo akutním císařským řezem a všechno naštěstí dobře dopadlo. To, co musí ženy během porodu zažívat, je něco neuvěřitelného. Myslím si, že by muži měli být u toho. Já nejdříve jít nechtěl – asi jsem se bál. Ta zkušenost je ale jedna velká emoční horská dráha a je to nepřenosné. Nic tak silného jsem do té doby nezažil.

Vyrůstal si částečně v Japonsku. V čem to bylo jiné?
Prožil jsem tam kus dětství a chodil tam i na základní školu. V Česku končí školní rok v červnu, ale v Japonsku až v červenci, takže jsem měl vlastně o měsíc kratší prázdniny. 

Vnímáš japonskou výchovu jako přísnější?
Ani ne přísnější, spíš tam mají jinou národní mentalitu. Japonci jsou hodně ukáznění, ale podle mě to není otázka jen disciplíny. Je to hlubší věc – pocit společenské odpovědnosti vůči ostatním. I japonští sportovci po sobě pečlivě uklízejí šatny. Ale nejde jen o pořádek, děti jsou tam taky hodně vedené k samostatnosti. Přece jenom Japonců je 130 milionů, což není málo. Mají silně rozvinutou potřebu ohleduplnosti vůči ostatním. Pro Japonce je velmi nepříjemný pocit, že by někoho obtěžovali svými problémy, taky si skoro nikdy nestěžují. Ta země je hodně inspirativní.

Dodržujete doma nějaké japonské tradice?
Japonsko je protkané tradicemi. My doma na Nový rok jíme mochi – u nás známé jako sladké rýžové knedlíčky. V Japonsku se prodávají jako hotové polotovary ve formě obdélníčků, rodiny je mají v mrazáku a pak je rozmrazí v mikrovlnce a obalí řasou nori. K japonskému jídlu mám hodně blízko, je top. A zdravé – hodně ryb, rýže a zeleniny. 

Proč jsi vlastně začal létat? Chtěl jsi ušetřit čas cestou na koncerty?
Létám už asi čtyři roky a pravdou je, že mě letadla vždycky fascinovala. Hodně jsme s rodiči létali mezi Českem a Japonskem a já vždycky v úžasu pozoroval, jak letadla fungují. Pak jsem se dlouho díval na dokument o leteckých katastrofách a začal mít z létání strach. Jenže s koncertováním s kapelou přišlo i nekonečné trávení času na D1 ve vydýchané dodávce. To bylo hrozné. Nejdřív jsem se s kamarádem svezl vírníkem a pak jsem začal přemýšlet nad piloťákem a tím, jestli je lepší pořídit si vlastní vírník, vrtulník, nebo letadlo. To nakonec vyhrálo.

Sice jsi na koncertech cobydup, ale létání má asi i stinné stránky...
Největším nepřítelem je špatné počasí. Pořád musím sledovat předpověď. Když nás čeká koncertní víkend, potřebuju, aby bylo hezky od čtvrtka do neděle. Jinak musím letadlo nechat na místě a pak se pro něj otočit. Malých letišť, a tudíž možností, kde přistát, tu máme naštěstí dost. 

Zbytek kapely jezdí pořád dodávkou?
Ne, my jsme všichni trochu blázni. Náš bubeník má svůj autobazar a pokaždé si bere jiné auto, aby ho vyzkoušel. Někdy je schopný koupit za jeden den třeba čtyři auta a pak je testovat. Náš Majkl je zase motorkář. Takže kdykoliv je fajn počasí, vyvětrá motorku. A Tomski jezdí v létě kabrioletem. Naše kapela zkrátka miluje všechno, co má motor a jezdí na benzín. Omlouváme se za uhlíkovou stopu. Snad to trochu zachraňuju tím, že jezdím dost na té skládačce!

Máš z létání strach?
Mám z něj určitě respekt, ale pořád mi přijde bezpečnější než jízda autem. Když odlétám z letiště, které má krátkou dráhu, nebo letím třeba v noci, není to úplně příjemné. Ale strach nemám, ten moc nepomáhá.

Máš dva domovy a pendluješ mezi Prahou a Frýdkem-Místkem, kde jsi i vyrůstal. Jak to zvládáš?
Řekl bych, že můj život je díky tomu barevný. Někteří mí kámoši říkají, že se ve Frýdku v neděli v šest večer nemají kde najíst nebo že tam není moc kam zajít, ale mně to nevadí. Myslím si, že Frýdek jde nahoru. Je pravda, že v Praze je pořád co objevovat, podniky jsou otevřené dlouho do noci, ale zase tam nejsou hory.

Jsi velký sportovec, jak se aktuálně udržuješ fit?
Nevím, jestli velký... Ale život bez sportu si nedovedu představit. Chodím běhat, dávám fitko a teď mě hrozně baví i padel. Postavili jsme si ve Frýdku u tenisu i tři padelové kurty pro veřejnost. Sport je pro mě zkrátka důležitý.

Jsi jeden z nejúspěšnějších českých frontmanů, čeká tě koncert v Edenu, máš krásnou rodinu. Je něco, co by sis chtěl ještě splnit?
Určitě bych rád obletěl svět. Ale záleží, jak se uklidní situace, jestli skončí války. Pokud budou pořád někde nepokoje, jako na Blízkém Východě a v Rusku, není prakticky kudy letět. Nejsem blázen, abych létal přes tahle území. Když se svět uklidní, nasednu rád s Markusem Krugem do letadla a obletíme svět. A do té doby mám v plánu alespoň točit rozhovory z oblak. Ten projekt se bude jmenovat nejspíše Úlet a brzy vyjde první díl, pokud to přežijem.

Text: Eva Fraňková

Foto: Barbora Chlebová, Peter Hoopoe